Co se týká profilu dutiny i celého nástroje, jsou pro mě jakousi „didgebiblí“ stránky Honzy Vlacha – http://didgeridoo-art.cz . Tímto bych chtěl Honzovi poděkovat za jeho stránky i osobní konzultace. Kdo má zájem zdaleka nejen o akustiku didgeridoo, jeho stránky vřele doporučuji nastudovat. Jinak, v případě dotazů, co vím, rád povím.
Kdybych měl akustiku didge shrnout do jedné věty, asi by to byla tato – čím delší a užší nástroj, tím hlubší tón, čím kratší a širší (hlavně rezonátor), tím vyšší tón.
Dále obecně platí, že čím větší, objemnější rezonátor (koncová část), tím plnější, sytější zvuk.
Další zajímavou věcí je tzv. zpětný tlak nástroje. Jedná se vlastně o tlak, jaký musí hráč vyvinout, aby udržel nástroj ve hře, jde tedy o hrací odpor nástroje. Je závislý na profilu dutiny, případně na jejím vnitřním povrchu. Čím větší zpětný tlak, tím menší spotřeba vzduchu, lépe se hrají přefuky, možná i hra bránicí je výraznější, ale hůře se aplikují hlasové techniky (jsou méně slyšet). Sám se snažím vyrábět své nástroje se zpětným tlakem „tak akorát“, aby byly dobře hratelné, ale aby nezanikaly hlasové techniky. Vnitřek nástrojů pouze přebrousím hrubým smirkovým papírem, aby byly odstraněny případné chlupy, které nástroj zvukově „dusí“, rezonátor pouze opracuji škrabkou (jsou vidět prohlubně po dlabání). Zpětný tlak tedy koriguji profilem dutiny, tedy kde a o kolik se dutina rozšiřuje. Technikám uměle zvyšujícím zpětný tlak se vyhýbám. Pro začátečníka, který ještě dostatečně nezvládnul cirkulační dech, je menší spotřeba vzduchu možná jakousi výhodou, daň ve formě potlačení hlasových technik je ale podle mě příliš vysoká. Sám, když hraju na příliš přetlakované didge, mám pocit dušení a musím pravidelně „upouštět“ vzduch nosem. Zvlášť negativně na výsledný zvuk působí zúžení dutiny nástroje za náustkem. Náustek má např. 30mm průměr a poté následuje v dutině, na cca 300mm délky jakési zúžení třeba až na 20mm (i více) a opět rozšíření pokračuje dál. Takový profil dutiny zvuk spíše „utopí“, zastře a nedovolí nástroji znít v jeho plné kapacitě. Stejně negativně takováto různá zúžení působí i v jiných částech nástroje. Prostě nástroj by se měl od náustku vždy jen rozšiřovat (případně mít v určitých částech konstantní šířku dutiny).
Další důležitou vlastností dobrého nástroje je absolutní těsnost (nepropustnost) stěn. Stačí nepatrná netěsnost a nástroj najednou nehraje (je zatlumený), případně se i obtížněji drží nástroj ve hře. Čím blíže je díra k náustku, tím hůř. Netěsnost může vzniknout třeba jen nepatrnou prasklinou v suku při zrání dřeva. Nejjednodušší detekce netěsnosti je asi přisát se k podezřelému místu ústy – prosakování vzduchu je pak zřetelně cítit. Takovéto malé netěsnosti opravuji tak, že na dané místo nanesu včelí vosk, nahřeji nad svíčkou a důkladně zažehlím.
Všeobecně se říká, že čím tvrdší dřevo, tím lepší zvuk. Já si ale myslím, že i z poměrně měkčího dřeva (třeba jeřáb, olše) se dají vyrobit skvělé nástroje – je ale třeba dobré udělat dostatečně velký rezonátor s dostatečně zeslabenými stěnami atd. Nástroje z měkčího dřeva mají trochu jiný zvuk, což ale nemusí znamenat, že je horší než z tvrdšího dřeva, ale to si musí posoudit každý sám…